Nová životní etapa

27. června 2018 v 20:20 | maminkatobiase
A je to tady..
Moment na který jsme se těšili celých 9 měsíců.. První okamžiky jsou nepopsatelné. Jsem vyčerpaná, šťastná a slyším pláč našeho chlapečka. Jsem máma.

Tobinka sem dostala na břicho. Nevěřím tomu, že už tu jsi snáma.. Střídá se pocit štěstí,lásky,nevěřícnosti, ale také obav jak to všechno zvládnu. Je mě přeci jen 20 a zkušenosti nemám skoro žádné. No co, každý to nějak zvládl - zvládnu to i já. Na pokoj jsme se dostali až kolem půl 8 večer, rozloučili jsme se s tatínkem a zůstali sami. Na pokoji jsem teda měla maminku vícerodičku. Byla před náma první noc. Byla sem hrozně vyčerpaná, chtělo se mě spát. Tobinek spinkal a já se tedy taky chystala spát. Ale nešlo to.. Pořád jsem se musela na tu naši lásku dívat. Je tak krásný, pořád bych ho jenom pusinkovala. Bylo pět hodin ráno a já měla naspané asi 2 hodiny. Při každém jeho pohybu jsem se na něho dívala, jestli je všechno v pořádku:) Prvorodička,no:))

V nemocnici bylo všechno super. Personál byl moc ochotný, vždy pomohl a celkově se tam člověk cítil po psychické stránce v pohodě. Čtvrtý den po porodu jsme ráno na vizitě čekali náš verdikt, jestli půjdeme domů. Jupí, jdeme domů Tobinku. Tobíska si vzali ještě na vyšetření ledvin a kyčlí - všechno má v pořádku,díky Bohu. Po obědě si pro nás táta přijel. Štěstí a nekonečná láska - to jsou pocity, které cítím vždy, když vidím Tobinka s tátou spolu. Několikrát děkuju Bohu, že je mám. Jsem tak šťastná..

Konečně jsme DOMA. Táta uklidil, čekal mě oběd a prostě doma je doma. Všichni jsme se nad Tobinkem pořád rozplývali. Táta nám odjel do práce, tak jsme si s Tobinkem lehli do postele, vlezli pod jednu peřinu a usnuli..

Zítra bude mět Tobinek 3týdny. Je to nejzlatější miminko. Pořád jenom spinká nebo papá. Pláče úplně minimálně..:)


Naše dosavadní tři týdny jsou ve znamení ležení v posteli, kdy máma nabírá síle, jelikož jsem měla antibiotika na zánět zvokovodu. Pořád se tulíme, mazlíme a užíváme si společný čas. Kdy jindy než teď? Všechno ostatní počká..
Jsou to ty nejkrásnější chvíle, které sem kdy prožívala. Miluju ho nekonečně moc.

Děkuju za moje kluky, také za to, že jsme rodina. ♥

..je to nekonečná láska..
 

Den D

26. června 2018 v 12:56
..po delší odmlce jsem zase zpět. Nevím na jak dlouho, nevím kdy vyjde další článek. Moje prvotní plány, že budu články vydávat každý čtvrtek ztroskotal hned na začátku. Za tu dobu, co jsem nebyla aktivní se stala celá řada zajímavých věcí.
Tak například jsem koncem dubna oslavila své 20 narozeniny!!! Tolik jsem se na oslavu těšila, byly to moje poslední narozeniny, které jsem slavila jako "svobodná". Ne, nebudu se vdávat:))) Jen se už pomalu a jistě blížil můj termín porodu.

S přítelem jsme tipovali, že se Tobiasek narodí začátkem nebo v půli května. Termín porodu jsem měla až 16.6.2018. Mě máma měla dřív, tak sme si říkali, co kdyby náhodou... Vlastně jsme se už prostě a jednoduše nemohli dočkat našeho miminka. Květen byl nekonečný. Ráda bych vám dala přitovnání jak moc byl nekonečný, ale nevím jak vám to přiblížit, protože to bylo fakt neekoooneečnéé!!! Vyčerpávající byly hlavně návštěvy doktorky, které byly každou středu..Byla jsem tam vždy půl dne, než mě udělali monitor, vyšetřili.. Díky Bohu, že je to už za mnou :)

Přešel ten nekonečný květen a my si byli stoprocentně jistí, že se nám narodí červňátko. Přítel chtěl, aby se prcek narodil 6.6. - prej se to bude dobře pamatovat(Vylodění v Normandii).

No a byla tu středa 6.6.2018 takže mě čekala pravidelná kontrola u doktorky. První jsem šla zase na monitory, které nebyli nijak potěšující. Děloha pracovala - to už ale minimálně 3 týdně. Přišla sem tedy do ordinace, kde ten den nebyla moje doktorka. Naštvala jsem se, protože jsme byly domluvené, že mě udělá HAMILTONŮV HMAT. Měla za sebe záskok, doktora který mě už dřív řekl, že termín mám rozhodně 9.6. a ne až 16. Když jsem tedy šla na vyšetření, říkala sem si, že mě třeba hmat udělá. Neudělal. Řekl, že kdyby mě praskla voda, tak by to fakt neodrodil,tak ať si mě to udělá paní doktorka další týden. Byla jsem naštvaná, zoufalá a smutná. Odešla sem z ordinace s žádankou do porodnice, prej ať mě vyšetří a možná si mě tam už nechají. Vlastně sem nechápala proč mě tam posílá, když bylo vše v kliidu a já sem ještě nerodila, nic se nechystalo.. Tchýně mě tedy odvezla domů pro kabelu s věcma a odvezla do porodnice. Obě jsme si byly jisté, že mě pošlou domů. Dojeli jsme tedy do porodnice, kde nechápali proč mě pan doktor poslal, ale řekli že mě teda udělají monitory a vyšetří. Monitory byli celkem podob né jako ty první. Primářka mě vyšetřila a řekla, že porodní cesty jsou nachystané a myslí si, že doktor mě poslal, protože tam byly nepravidelné kontrakce. Domluvili jsme se, že ještě zůstanu u svojí doktorky a do porodnice přijedu prostě až na porod.. Jeli jsme teda domů, kdy sem byla naštvaná, že mě doktor tahal ještě do porodnice, protože mě po těch vyšetřeních začal bolet podbříšek. Byla sem unavená, protivná a hlavně smutná. Taky sem byla přesvědčená, že porodím rozhodně až na VÁNOCE.

Od návštěvy porodnice mě bolel podbříšek, ale všechnno sem dávala za vinu těm vyšetřením..

7.6.2018
Celou noc jsem se budila každou hodinu, že mě tvrdlo břicho.. Myslela jsem, že to jsou silní poslíčci, jelikož jsem je vždycky zaspala.. v 4:30 vstával přítel do práce. Ani jsem mu neříkala, že mě něco bolí, protože to za poslední 4 týdně nebyla žádná novinka. Odjel do práce a mě začaly bolesti. Musela sem je prodýchávat a začala jsem si je měřit..4minuty,3minuty,3minuty,2minuty,8minut.. Jakožto prvorodička jsem pořád čekala, až se to zpravidelní. Jenže pořád to takto skákalo. O půl 7 jsem se rozhodla jít teda do sprchy , jestli to přejde nebo ne. Bolestě se nijak nezastavily ani nebyly intenzivnější.. Šla jsem se teda nasnídat a bavila se s tchýní, že jestli toto neni porod, tak nevím jak ty porodní bolesti zvládnu(haha toto byla ještě procházka růžovým sadem). Jelikož byla tchýně po noční, domluvily jsme se, že pokud něco tak jí řeknu a vyrazíme. O půl 9 jsem si šla dat další vanu. To sem už psala švagrové, jak často měla bolesti. Když jsem ji poslala vyfocené svoje kontrakce na nic nečekala,napsala že se obleče a jede pro mě. Dobalila jsem si teda kabelu, ale byla sem pořád přesvědčená, že to jsou jenom poslíčci. Bolelo to, ale pořád sem čekala větší bolest. Dojeli jsme teda do porodnice. Bylo mě hrozně trapně, že tam jedu už druhý den po sobě. Připadala jsem si jak vyjukaná prvorodička co jede s každým pichnutím do porodnice. Chtěla sem nechat kabelu s věcma v autě, že to určitě není potřeba. Došli jsme, vyplnili jsme papíry a dali mě na monitor. Kontrakce byly pravidelné, ale ne nijak silné. Doktor mě vyšetřil a řekl, že už zůstávám, protože rodím. Zavolala sem teda přítelovi, aby dojel z práce..

Odevzdala sem svoje oblečení, dostala jejich. Udělali mě klystýr..chvilku sem odpočívala na porodním sále. Došla sestřička, že jestli nechci do sprchy, že to pomáhá proti bolesti. Tak jsem šla. Proboha, to byla ÚLEVA!!! Poté následoval monitor, kdy už přišel i přítel - konečně! Jelikož porod nijak nepostupoval rozhodli se, že mě o půl 3 prasknou vodu. A tím to začalo. BOLESTI byly nesnesitelné! Šla jsem teda znovu do sprchy, ale žádná úleva SE NEKONALA! Byly to nekonečné hodiny bolestí.. Několikrát za mnou přišel personál jestli chci EPIDURAL. Ten sem od první chvíle odmítala. V 17hodin jsem poslala přítel, ať mě doprd*le dají ten epidural. Všichni tedy přišli, že mě musí vzít krev a blablabla.. Bylo mě jedno co mě říkají..v tu chvilku bych snad podepsala aj smlouvu s ďáblem.. Jenže.. Přišla doktorka a řekla, že žádný epidural se nestihne, protože už RODÍME!! Jakože už? Fakt? Zachvilku tu snáma bude Tobinek!!!

A bylo to tady!!
7.6.2018
17:25 hodin
2830 gramů
49 cm
náš syn TOBIAS
láska na první pohled, slzy dojetí, vyčerpanost, ale neskutečně šťastní


Vyšetřili mě i malého a nechali nás 2 hodiny samotných na porodním sále. Je to tady.. jsme rodina..:))
Tobinek je zlatíčko, buď spinká a nebo papá.
Jsme moc šťastní a moc ho milujeme!!


Porod sám o sobě trval 25 minut.
Porodní bolesti sem měla 13 hodin.

Stálo to za to a klidně bych do toho šla znovu, protože ta odměna je neskutečná.
Slovy nejde popsat jakou lásku prožíváme, to člověk musí zažit sám!

P.S. Mět přítele u porodu bylo jedině plus, protože PODPORA, LÁSKA A DOTYKY..



nic víc v životě není
..miluju ♥

Můj krok do neznáma

5. dubna 2018 v 22:28 | maminkaTobiase
Ráda bych se s Váma podělila o můj příběh. Rozhodla jsem se tedy, že si založím blog. Po prvotních vizuálních úpravách mého blogu jsem se rozhodla napsat první článek a vlastně se tedy představit a přiblížit Vám o čem se na mém blogu dočtete. Otevřela sem tedy prázdný list a v tom sem si všimla rubriky - Téma týdne.. Tento týden je téma Krok do neznáma.. Náhoda? Beru to jako první kopanec vpřed.. Tak jdeme tedy na to.

Můj krok do neznáma začal minulý rok v březnu. Neshodli jsme se doma a po nekonečných hádkách jsem - říkejme tomu odešla z domu. (O tom snad někdy jindy) V květnu mě čekala maturita a já se najednou ocitla bez rodiny a mých nejbližších. Oporou mě byla především má babička a také můj Martin. Po společné domluvě jsem se tedy přestěhovala k babičce, alespoň do té doby, než si najdeme nějaké společné bydlení s Martinem. Vše se to tak nějak sešlo, Martin nebyl už delší dobu spokojený v práci, teď do toho ta moje situace.. Rozhodli jsme se, že se tedy odstěhujeme 70 km od naší společné vesnice. Začátkem května jsme se tedy ocitli v Brně. Našli jsme si malý byt a byli trošku nervozní z nového začátku. Martina čekal první den v práci. já si hledala nějakou brigádu, protože o jednom platu jsme být nemohli. Mezitím jsem se připravovala na maturitu. Bylo to moc těžké období. Brigádu jsem si našla dá se říct hned, aby toho nebylo málo - školu jsem měla 50 km takže každodenní dojíždění opravdu stálo za to. Koncem května jsem maturovala. Nezvládla jsem hned první předmět, takže mě čekalo repete v září. Byla jsem ze sebe znechucená. Blbá maturita a já jsem ji nezvládla. Vypořádávala jsem se stím opravdu dlouho, nebyl prostě čas sednout si do kouta a probrečet den. Chtěla jsem být taky hrdinka před Martinem, nechtěla jsem aby mě viděl plakat. Pomáhala horká sprcha a pocit, že to ze sebe všechno spláchnu vodou. Dlouhý čas mě nedocházelo co se vlastně všechno za poslední čtvrt rok stalo.. Měla jsem v sobě tolik zlosti na mámu, že mě nechala ve štychu před maturitou. místo abych se plně soustředila na učení jsem hledala bydlení, brigádu a následně pracovala. Dny plynuly a najednou tu bylo září. Všichni se ptali jestli jsem se připravovala na maturitu. Ano.
Začátkem září tu byl i nový školní rok. Nastoupila jsem tedy do pátého ročníku. Jezdila jsem domů ze školy hrozně unavená, ale dávala jsem to za vinu tomu, že jsem po škole hned utěkala do práce, takže jsem odpočívala až večer. Martinovi se moje častá únava nelíbila a proto mě poslal k doktorce. Ta mě předepsala antibiotika na ledviny, prý akutní zánět. Léčila jsem se tedy se zánětěm ledvin celé září. Ve škole jsem byla snad 5 dní a to je možná moc. Koncem září jsem si dělala těhotenský test, říkala jsem si že to už není možné. Měsíčky. které jsem i tak neměla pravidelné se nedostavili, vlastně jsem se tomu ani moc nedivila, spíše mě trápila ta únava. Test vyšel negativně. Začátkem října jsme jeli se školou na výlet do Rakouska. Bylo tam moc krásně a já jsem se cítila zase plná energie. Vše se ale změnilo následující den. Bylo mě opět špatně, takže jsem se rozhodla zajít s ledvinama k lékaři. Poslal mě tentokrát i na gynekologii. Prý těhotná nejsem, uf. To by taky ještě scházelo. škola nedodělaná, peněz nemáme a já bych byla těhotná. Díky životě, aspoň po dlouhé době dobrá zpráva. Dostala jsem tedy opět antibiotika na ledviny a odjela domů. V neděli ráno, když jsem byla zrovna sama doma jelikož Martin byl na fotbale, jsem se šla namalovat do práce. Čekala mě 12hodinová směna. Když jsem ale přišla do koupelny. všimla jsem si, že mě nějak povyrůstly prsa. Měla jsem doma ještě 2 těhotenské testy. nenapadlo mě tedy nic lepšího než si jeden z nich udělat. Snad poprvné jsem si ten test dělala s naprosto ledovým klidem, vždyť mě doktor před 3 dny řekl, že těhotná nejsem. Ovšem to, co na mě vykouklo snad hned po 5 sekundách jsem nechápala. Test vyšel pozitivně. Co teď? Komu mám jako zavolat? Martin má zápas, babičce volat nemůžu abych ji nevyplašila, Martinové mamce volat nebudu- to se zase pro změnu nehodí.. Zavolala jsem tedy kamarádce, nebere to. Fájn. zkusím druhou. Jupí, vzala to. Večer byla asi někde pit - podle hlasu a jejích odpovědí. Řekla, ať si udělám druhý test a dám jí vědět. OK, jdeme na to. Přece nemůžu být těhotná.. Druhý test vyšel taky pozitivně, je to jasné - jsem těhotná, DOPRDELE já jsem v 19 s nedodělanou školou, bez práce těhotná??!!! Jelikož jsem musela do práce tak jsem nechala ležet testy na stole, aby je Martin našel. Opravdu jsem si nepředstavovala, že takhle někdy budu "oznamovat" těhotenství Martinovi.
Telefon, Martin mě volá do práce, co to jako je ty dva testy, nechápali jsme ani jeden. Večer jsem přišla domů a vlastně jsme to ani nijak nerozebírali, pořád jsme tak nějak mysleli, že je to omyl. Ve středu jsem si zašla na gyndu...

Z ordinace jsem vyšla s těhotenskou průkazkou a s gratulací k těhotenství.


Náš minulý rok byl jeden velký krok do neznáma. Nyní jsem v 30tt a nelitujeme ani jednoho rozhodnutní co jsme udělali. Protože díky všem těm událostem, které se staly, čekáme rodinu. Věřím, že všechno se děje z nějakého důvodu a taky vím, že žádná cesta není procházka růžovou zahradou. Ano, teď už to vím. Ale na to člověk přijde až postupem času.

Kam dál

Reklama