Máma

18. dubna 2018 v 21:23

Každý má tu svou.
Od mala mě máma učila, že tu pro mě bude vždycky, že pokud budu mět problém, ať to řeším s ní, vždy pomůže..

Byli jsme úplná rodina. Do mých 7 let. Potom se od nás otec odstěhoval, jelikož udělal problémy a utekl před nimi a tím pádem i před náma. Bylo mě 8 roků, měla sem roční sestřičku a máma byla najednou na nás sama. Pamatuju si, že jsem měla tehdy pocit, že musím otce nahradit.. Zpětně se nad tím usmívám, myslela sem si, že když budu dojídat svoje jídlo a ještě dojídat jídlo po ségře, že tím nahradím otce. Kéž by to bylo tak jednoduché! :-)

Jelikož jsme z vesnice, mám tu i babičku a dědu, mohla jsem tedy kdykoliv za něma přijít, chodit jim pomáhat na pole nebo jít jen tak na prázdniny. Všichni za mnou vždycky stáli. Nedali na mě ani na Adélku dopustit. To období, kdy nás otec opustil bylo moc těžké..Chodili k nám exekutoři, neměli sme skoro žádné nové oblečení. Chodila sem do hudebky na 3 kroužky. Díky tomu, že jsme neměli peníze musela sem 2 kroužky nechát. Pamatuju si, že jednou jsem došla z kroužku a doma jsme měli zapálené svíčky. Nechápala jsem proč.. Měli jsme přece nově postavený barák. všechno tu bylo nové, tak proč nám sakra nejde eletrika? Mamka mě potom řekla, že nebyla zaplacená eletrika, tak nám ji odpojili. DÍky babičce a dědovi, kteří nám dali peníze jsme zase chvilku na to svítili..Ještě, že bylo léto..

Kolikrát jsem se na mámu zlobila, byla jsem na ni naštvaná, protože ostatní spolužačky měli co chvilku nové věci, tak proč je nemůžu mět i já? Později jsem to začala chápat a máma mě už taky různé věci řekla.. Třeba, že byla na soudě nebo, že mě opravdu ty krásné tenisky koupit nemůže, protože potom bysme neměli peníze na zaplacení třeba mých obědů ve škole. Jako dítě jsem viděla jen to, že pořád něco nemám. Neviděla sem to, že škola v přírodě stála x tisíc a taky to, že sem si tam vezla plnou tašku dobrot. Neviděla sem to, že můj kroužek stojí taky peníze.. Byla sem na lyžáku.. Máma neřekla, že nejsou peníze.. Musela je dlouho šetřit..Roky plynuly a já šla na střední školu.. Měla sem dokonce takový luxus, že jsem mohla být na intru, mohla jsem studovat 70 km od domova a dostávat kapesné..

Naše rodina se rozrostla.. Máma už měla nějaký ten rok přítele a čekali jsme sestřičku Nelinku. Byla sem v pubertě a nějaké problémy se mě taky nevyhly. Přidělávala sem mamce zbytečné starosti.. Náklady a starostí přibývalo, jelikož nás už bylo doma 5. Máma by se pro nás ale rozdala.. Když jsme něco potřebovali, utrhla si raděj ona od puse, hlavně aby nám nic nechybělo. Uvědomila sem si to až tehdy, kdy se dívala na zimní bundu pro sebe.. Ani sem si nevšimla, že chodí každou zimu v tenké podzimní bundě v které se klepe zimou.. Tenkrát se sama přiznala, že je jí v ní zima.. Jak mě bylo hanba. Chtěla jsem tolik prkotin a nevšimla si, že máma kupuje všechno jen nám a sama si nic nekoupí. Od té doby, kdykoliv jsme šli do obchodu, donutila jsem ji, ať si koupí taky něco na sebe. Postupem času se to naučila :-) I teď se mě ale kolikrát stane, že mě dojde zpráva s fotkou šatů, že jsou moc krásné, ale drahé.Tak ji vždycky ujistím, ať si je vezme. Přece si i ona může někdy udělat radost a nemusí ji dělat pořád jenom nám! :-)

Ono se říká, že si každý začne vážit věcí, až je ztratí. Poslední roky to mezi mnou a mámou nebylo ideální. Hádali jsme se zbytečně.. Ublížili jsme si a to moc.. Víte, říká se, že když člověk ztratí mámu, ztratí tím půlku sebe. Minulý rok byl pro mě nejhorší.. Měli sme s mámou takový vztah, že i v 17 jsem za ní klidně mohla dojít a obejmout ji nebo když sem se večer bála, věděla sem, že můžu dojít. A najednou tu nebyla.. Neměla sem koho obejmout, neměla sem v ní tu oporu, ten podstavec, díky kterému sem dokázala x věcí.. Byla sem sama... Bylo ve mě tolik zlosti, že mě vyhodila, nechala mě odejít.. Bylo jí jedno jak na tom jsem.. Tolik nocí jsem skrz to probrečela..Vrátila jsem se po nějakém čase k víře.. Modlila jsem se, ať mě Bůh vrátí mámu..


18.4.2017 jsem bydlela u babičky.. byla sem bez mámy.. zůstala mě jen ta babička...

A víte co?

18.4.2018 sice nebydlím doma s mámou, ale my zase bavíme.. Bydlí odemně asi 300 metrů!! :-) Můžu tedy kdykoliv dojít, obejmout ji a užívat si, že tady pro mě je.

Víte, beru to jako takové ponaučení. Člověk se musí vážit toho co má. Já jsem to nejcennější ztratila, ale dostali jsme druhou šanci a jsme zase spolu..♥


Nikdy sem neviděla mámu brečet, nikdy to nevzdala a vždycky pro nás a za nás bojovala. Nikdy nebudu nikoho milovat tak jako ji. Cítím tolik vděčnosti za to co pro nás udělala. DĚKUJU, MAMI ♥

"Matka je člověk, který když vidí, že má pouze čtyři kousky koláče pro pět lidí, tvrdí, že o koláč nikdy nestála."
- Tenneva Jordan
 

Můj krok do neznáma

5. dubna 2018 v 22:28 | maminkaTobiase
Ráda bych se s Váma podělila o můj příběh. Rozhodla jsem se tedy, že si založím blog. Po prvotních vizuálních úpravách mého blogu jsem se rozhodla napsat první článek a vlastně se tedy představit a přiblížit Vám o čem se na mém blogu dočtete. Otevřela sem tedy prázdný list a v tom sem si všimla rubriky - Téma týdne.. Tento týden je téma Krok do neznáma.. Náhoda? Beru to jako první kopanec vpřed.. Tak jdeme tedy na to.

Můj krok do neznáma začal minulý rok v březnu. Neshodli jsme se doma a po nekonečných hádkách jsem - říkejme tomu odešla z domu. (O tom snad někdy jindy) V květnu mě čekala maturita a já se najednou ocitla bez rodiny a mých nejbližších. Oporou mě byla především má babička a také můj Martin. Po společné domluvě jsem se tedy přestěhovala k babičce, alespoň do té doby, než si najdeme nějaké společné bydlení s Martinem. Vše se to tak nějak sešlo, Martin nebyl už delší dobu spokojený v práci, teď do toho ta moje situace.. Rozhodli jsme se, že se tedy odstěhujeme 70 km od naší společné vesnice. Začátkem května jsme se tedy ocitli v Brně. Našli jsme si malý byt a byli trošku nervozní z nového začátku. Martina čekal první den v práci. já si hledala nějakou brigádu, protože o jednom platu jsme být nemohli. Mezitím jsem se připravovala na maturitu. Bylo to moc těžké období. Brigádu jsem si našla dá se říct hned, aby toho nebylo málo - školu jsem měla 50 km takže každodenní dojíždění opravdu stálo za to. Koncem května jsem maturovala. Nezvládla jsem hned první předmět, takže mě čekalo repete v září. Byla jsem ze sebe znechucená. Blbá maturita a já jsem ji nezvládla. Vypořádávala jsem se stím opravdu dlouho, nebyl prostě čas sednout si do kouta a probrečet den. Chtěla jsem být taky hrdinka před Martinem, nechtěla jsem aby mě viděl plakat. Pomáhala horká sprcha a pocit, že to ze sebe všechno spláchnu vodou. Dlouhý čas mě nedocházelo co se vlastně všechno za poslední čtvrt rok stalo.. Měla jsem v sobě tolik zlosti na mámu, že mě nechala ve štychu před maturitou. místo abych se plně soustředila na učení jsem hledala bydlení, brigádu a následně pracovala. Dny plynuly a najednou tu bylo září. Všichni se ptali jestli jsem se připravovala na maturitu. Ano.
Začátkem září tu byl i nový školní rok. Nastoupila jsem tedy do pátého ročníku. Jezdila jsem domů ze školy hrozně unavená, ale dávala jsem to za vinu tomu, že jsem po škole hned utěkala do práce, takže jsem odpočívala až večer. Martinovi se moje častá únava nelíbila a proto mě poslal k doktorce. Ta mě předepsala antibiotika na ledviny, prý akutní zánět. Léčila jsem se tedy se zánětěm ledvin celé září. Ve škole jsem byla snad 5 dní a to je možná moc. Koncem září jsem si dělala těhotenský test, říkala jsem si že to už není možné. Měsíčky. které jsem i tak neměla pravidelné se nedostavili, vlastně jsem se tomu ani moc nedivila, spíše mě trápila ta únava. Test vyšel negativně. Začátkem října jsme jeli se školou na výlet do Rakouska. Bylo tam moc krásně a já jsem se cítila zase plná energie. Vše se ale změnilo následující den. Bylo mě opět špatně, takže jsem se rozhodla zajít s ledvinama k lékaři. Poslal mě tentokrát i na gynekologii. Prý těhotná nejsem, uf. To by taky ještě scházelo. škola nedodělaná, peněz nemáme a já bych byla těhotná. Díky životě, aspoň po dlouhé době dobrá zpráva. Dostala jsem tedy opět antibiotika na ledviny a odjela domů. V neděli ráno, když jsem byla zrovna sama doma jelikož Martin byl na fotbale, jsem se šla namalovat do práce. Čekala mě 12hodinová směna. Když jsem ale přišla do koupelny. všimla jsem si, že mě nějak povyrůstly prsa. Měla jsem doma ještě 2 těhotenské testy. nenapadlo mě tedy nic lepšího než si jeden z nich udělat. Snad poprvné jsem si ten test dělala s naprosto ledovým klidem, vždyť mě doktor před 3 dny řekl, že těhotná nejsem. Ovšem to, co na mě vykouklo snad hned po 5 sekundách jsem nechápala. Test vyšel pozitivně. Co teď? Komu mám jako zavolat? Martin má zápas, babičce volat nemůžu abych ji nevyplašila, Martinové mamce volat nebudu- to se zase pro změnu nehodí.. Zavolala jsem tedy kamarádce, nebere to. Fájn. zkusím druhou. Jupí, vzala to. Večer byla asi někde pit - podle hlasu a jejích odpovědí. Řekla, ať si udělám druhý test a dám jí vědět. OK, jdeme na to. Přece nemůžu být těhotná.. Druhý test vyšel taky pozitivně, je to jasné - jsem těhotná, DOPRDELE já jsem v 19 s nedodělanou školou, bez práce těhotná??!!! Jelikož jsem musela do práce tak jsem nechala ležet testy na stole, aby je Martin našel. Opravdu jsem si nepředstavovala, že takhle někdy budu "oznamovat" těhotenství Martinovi.
Telefon, Martin mě volá do práce, co to jako je ty dva testy, nechápali jsme ani jeden. Večer jsem přišla domů a vlastně jsme to ani nijak nerozebírali, pořád jsme tak nějak mysleli, že je to omyl. Ve středu jsem si zašla na gyndu...

Z ordinace jsem vyšla s těhotenskou průkazkou a s gratulací k těhotenství.


Náš minulý rok byl jeden velký krok do neznáma. Nyní jsem v 30tt a nelitujeme ani jednoho rozhodnutní co jsme udělali. Protože díky všem těm událostem, které se staly, čekáme rodinu. Věřím, že všechno se děje z nějakého důvodu a taky vím, že žádná cesta není procházka růžovou zahradou. Ano, teď už to vím. Ale na to člověk přijde až postupem času.

Kam dál

Reklama